Zaklínač z té „druhé Evropy“
Ilustrační obrázek, zdroj: netflix.comPrvní polovina třetí série netflixovské adaptace Zaklínače byla opět natolik otřesná, že raději než se pokoušet zhlédnut půlku druhou, jsem se rozhodl znovu si přečíst románovou pentalogii. Rozčarování z toho, jak si americká společnost poradila z jedním z korunních klenotů východoevrospké fantastiky se tím jen prohloubilo. I v románech zůstává polský spisovatel Andrzej Sapkowski v mnohém povídkářem. Titul každého z nich se jako refrén vrací v textu stále dokola, což je prvek, který možná fungoval v původních povídkách, v románu se ale rychle stává rušivým a působí přinejlepším neobratně. Přesto první a druhý díl, Krev elfů a Čas opovržení, jsou kompaktní a spádem připomínají Zelaznyho Amber, Sapkowského (i mou) oblíbenou fantasy, jsou skvělé. S Křestem ohněm „sága“ (což není zcela přesné pojmenování, protože Sapkowski píše způsobem, který ságy v nejmenším nepřipomíná) začíná coby vyprávění skřípat a čtvrtý díl Věž vlaštovky, a hlavně pátá Paní jezera se proměňují v místy zběsilý metatext.



























