Milan Kundera a já
Pražské jaro bylo v mnoha ohledech pokusem mužů středního věku vysvětlit, proč jako mladí komunističtí intelektuálové nadšeně podporovali na počátku padesátých let režim teroru. Vřele děkuji Derku Sayerovi, Gérardu-Danielu Cohenovi, Ruth Zylberman, Janu Čulíkovi a Eloïse Adde za kritické připomínky k tomuto textu. Jejich konstruktivní námitky ukazují, že v této diskusi bude vhodné pokračovat i v budoucnu. S reakcemi na úmrtí Milana Kundery ve Francii a v České republice zažívám jistou formu kognitivní disonance. Obvykle francouzští intelektuálové pontifikují o středoevropské literatuře a politice, aniž by cokoli chápali o střední Evropě obecně, a o České republice zvláště. Tentokrát je tomu téměř naopak: Francouzi nejenže mají své vlastní pochopení a interpretaci Kunderova života a smrti, ale je to plně legitimní, stejně legitimní jako u Čechů. Ani jedna z obou stran si ale zcela neuvědomuje hlubší problémy a podtext na druhé straně. Skoro to vypadá, jako že někteří Francouzi měli Kunderu rádi z nesprávných důvodů a někteří Češi ho neměli rádi také z nesprávných důvodů. První nedorozumění: co to znamená být Francouz



























