Tertium non datur?
Nedá se jednoduše říct, že liberalismus v konfrontaci s politikou identit prohrává. Spíš to vypadá, jako by si kolektivní identity v globalizovaném světě začaly nárokovat práva liberálních individuí. Po celém světě se vrací národní konzervatismus, který se po diskreditaci socialismu stal jediným relevantním vyzyvatelem liberální hegemonie. Krom starých národních a etnických identit se však s úspěchy politiky identity objevují identity nové, které se nespojují s národním konzervatismem, ale s (nejasně definovaným) progresivismem, který se nadto často odpůrci používá prostě jako nadávka. První z nich možná šturmuje směr minulost, která nikdy neexistovala, má však přinejmenším poměrně jasné představy o svých cílech. Tomu druhému hraje do karet globalizovaný svět, postrádá ale jakoukoli ucelenější vizi a má sklon stát se chuchvalcem nespojitých střetů, které jsou vedeny pod vlajkou lidských práv. Paradoxně toutéž zástavou, pod kterou dříve konzervativci bojovali proti komunistickému impériu Zla.