Památníky na Omaha Beach a Utah Beach v Normandii: metodický vzor pro pražské antikomunisty?

(Všechny fotografie Muriel Blaive) Jde o to, že všechny odpovědi svědků závisí na způsobu, jakým klademe otázky. Neexistuje nic takového jako „čistá historie“, jednoznačná „historická pravda“. Dějiny jsou takové, jaké si je historici vytvoří, a jejich konstrukce nikdy není nezávislá od politických záměrů a politických implikací. Protože historikové mohou do značné míry vyvolat obsah odpovědí, které dostanou, jejich jedinou možností, jak být objektivní, je explicitně vyjádřit svůj vlastní přístup, svůj vlastní úhel pohledu, svou vlastní subjektivitu. Proto je historická metodologie klíčovým oborem, a proto je současné vedení Ústavu pro studium totalitních režimů a vůbec skupina lidí, kteří si říkají antikomunisté, nejen špatnými historiky, ale ve skutečnosti nejsou vůbec žádnými historiky. Předstírat, že vyjadřují „historickou pravdu“, je v naprostém rozporu se skutečnou profesionální historickou praxí. Jen někdo, kdo není (dobrým) historikem, může věřit v tak vadný pojem, jako je „historická pravda.“ Navštívila jsem americký hřbitov a památník v Normandii v Colleville-sur-Mer a byla jsem ohromena tím, jak snadno a efektivně se dají složité historické události přiblížit široké veřejnosti poutavým a mnohostranným způsobem. Na rozdíl od argumentů, které v Praze často zaznívají ze strany samozvaných „antikomunistů“, připustit, že existovala spolupráce s diktaturou, neznamená popřít, že existoval i útlak. Pouze v mysli antikomunistů je svět tak černobílý. V reálném životě existovala současně spolupráce i odpor, represe i kompromis, míra nenávisti i souhlasu s režimem – jak za nacismu, tak za komunismu, a vlastně za jakékoli formy diktatury kdekoli.

Napíšte Váš príspevok a nezabudnite zadať text z obrázku. Je to ochrana pred spamom. Upozornenie: Nevhodné, vulgárne a netoleratné príspevky budú vymazané!
Názov:
Meno:
Príspevok:
Kód z obrázku:
Pridať príspevok